1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
|
<?xml version="1.0" encoding="ISO-8859-2"?>
<!-- $Id$ -->
<!-- original version: 28672 -->
<sect1>
<title>Doporučené rozdělení disku</title>
<para>
Pro nové uživatele, domácí počítače a jiné jednouživatelské stanice je
asi nejjednodušší použít jednu oblast jako kořenovou (a případně jednu
pro virtuální paměť). Pokud bude některá oblast větší než 6 GB,
použijte raději jiný souborový systém než standardní ext2 (např. ext3).
Oblasti se souborovým systémem ext2 se totiž musí pravidelně
kontrolovat, což může u větších oblastí trvat poměrně dlouho a
prodlužuje se tím náběh systému.
</para><para>
Jak jsme řekli dříve, pro víceuživatelské systémy je lepší použít pro
<filename>/usr</filename>, <filename>/var</filename>,
<filename>/tmp</filename> a <filename>/home</filename> samostatné
oblasti.
</para><para>
Chcete-li instalovat hodně programů, které nejsou přímo součástí
distribuce, může se vám hodit samostatný oddíl pro
<filename>/usr/local</filename>. Na počítači, který slouží jako
poštovní server, má smysl vytvořit svazek pro
<filename>/var/mail</filename>. Někdy je také dobré oddělit adresář
<filename>/tmp</filename> na samostatný oddíl s kapacitou 20 až 50MB.
Na serveru s více uživateli je výhodné vymezit velký oddíl pro
domovské adresáře (<filename>/home</filename>).
Obecně ale platí, že rozdělení disku se liší počítač od počítače a
záleží na tom, k čemu systém používáte.
</para><para>
Při instalaci komplikovanějšího systému (serveru) se podívejte
do <ulink url="&url-multidisk-howto;">Multi
Disk HOWTO</ulink> na podrobnější informace. Tento odkaz může být
zajímavý rovněž pro zprostředkovatele připojení k Internetu.
</para><para>
Zůstává otázka, kolik vyhradit pro virtuální paměť. Názory systémových
administrátorů jsou různé. Jedna (dobrá) zkušenost říká, že je dobré
mít stejně odkládacího prostoru jako máte paměti, ale rozhodně ne méně
než 16MB (To už je skoro lepší odkládací prostor nepoužívat vůbec).
Samozřejmě že existují výjimky — budete-li řešit soustavu
10000 rovnic na počítači s 256 MB, budete potřebovat více jak
gigabajt odkládacího prostoru.
</para><para arch="m68k">
Na druhé straně počítače Atari Falcon a Macintosh nemají vůbec rády
virtuální paměť, takže místo používání velké virtuální paměti si
raději pořiďte tolik operační paměti, kolik jen bude možné.
</para><para>
Na 32-bitových architekturách (i386, m68k, 32-bit SPARC, a PowerPC),
využije Linux z jednoho odkládacího oddílu maximálně 2 GB, takže není
důvod, proč překračovat tuto hranici. Máte-li větší nároky na
virtuální paměť, zkuste umístit odkládací oddíly na různé fyzické
disky, a pokud možno, na různé IDE nebo SCSI kanály. Jádro bude
automaticky vyrovnávat zátěž mezi jednotlivé oblasti, což se projeví
ve zvýšení rychlosti.
</para><para>
Například starší domácí počítač může mít 32 MB paměti a 1,7 GB IDE
disk na zařízení <filename>/dev/hda</filename>.
Řekněme, že na <filename>/dev/hda1</filename> je oblast pro druhý
operační systém o velikosti 500 MB. Odkládací oddíl má 32 MB a je na
<filename>/dev/hda3</filename>. Zbytek, tj. asi 1,2 GB na
<filename>/dev/hda2</filename> je kořenový svazek pro Linux.
</para><para>
Pro představu, kolik místa zaberou jednotlivé úlohy, se podívejte na
<xref linkend="tasksel-size-list"/>.
</para>
</sect1>
|
