1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
|
<!-- $Id$ -->
<!-- original version: 35590 -->
<sect2 arch="i386"><title>Dělení disku na &arch-title;</title>
<para>
BIOS osobních počítačů obvykle přidává další omezení na rozdělení
disku. Je určeno, kolik můžete na disku připravit <quote>primárních</quote> a
<quote>logických</quote> oddílů. Starší BIOSy z let 1994-1998 dokáží zavést
systém jen z části disku. Informace na toto téma podávají dokumenty
<ulink url="&url-partition-howto;">Linux Partition HOWTO</ulink> a
<ulink url="&url-phoenix-bios-faq-large-disk;">Phoenix BIOS
FAQ</ulink>, zde uvádíme jen stručný přehled.
</para><para>
<quote>Primární</quote> oddíly jsou původní koncept rozdělení disku. Na disku
mohou být maximálně čtyři. Toto omezení překonávají oddíly
<quote>rozšířené</quote> a <quote>logické</quote>. Změníte-li primární oddíl na rozšířený,
můžete tento prostor využít k vytvoření libovolného počtu (max. 60)
logických částí. Na disku lze však vytvořit maximálně jeden rozšířený
oddíl.
</para><para>
Linux omezuje počet oddílů na disk takto: 15 oddílů pro disky SCSI
(tři primární a dvanáct logických) a 63 oddílů na discích IDE
(3 primární a 60 logických). Standardní &debian; nabízí na každém
disku pouze 20 zařízení pro oblasti, takže pokud chcete využívat
oblasti s číslem větším než 20, musíte odpovídající zařízení vytvořit
ručně.
</para><para>
Jestliže máte velký IDE disk na kterém nepoužíváte ani LBA adresování,
ani překládací ovladač od výrobce, pak musíte umístit zaváděcí oddíl
(obsahující jádro) do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních
524 megabajtů).
</para><para>
Toto omezení neplatí pro novější BIOSy (podle výrobce 1995-98),
které podporují <quote>Enhanced Disk Drive Support Specification</quote>.
Lilo, linuxový zavaděč, i debianí alternativní zavaděč
<command>mbr</command> musí použít BIOS pro načtení jádra z disku do
operační paměti. Jestliže jsou v BIOSu přítomna rozšíření pro přístup
k velkým diskům (přes přerušení 0x13), pak budou použita. V opačném
případě je použito původní rozhraní pro přístup k diskům, které
bohužel neumí adresovat oblasti nad 1023. cylindrem.
Avšak v okamžiku, kdy je Linux zaveden, už nezáleží na omezeních
BIOSu, protože Linux k přístupu na disky BIOS nepoužívá.
</para><para>
Pokud máte velký disk, možná budete chtít využít techniku překladu
cylindrů, kterou můžete zapnout v BIOSu (jako třeba LBA <quote>Logical
Block Addressing</quote> nebo CHS <quote>Large</quote> módy).
Více informací ohledně velkých disků najdete v
<ulink url="&url-large-disk-howto;">Large Disk HOWTO</ulink>.
Pokud používáte techniku překladu cylindrů a BIOS nepodporuje
rozšíření pro přístup k velkým diskům, pak se vaše zaváděcí oblast
musí vlézt do <emphasis>přeloženého</emphasis> ekvivalentu
1024. cylindru.
</para><para>
Pro splnění těchto požadavků doporučujeme vytvořit malou oblast
na začátku disku (25-50MB by mělo stačit), která se použije jako
zaváděcí. Ostatní oblasti je pak možné vytvořit kdekoliv ve zbylém
místu. Zaváděcí oblast <emphasis>musí</emphasis> být připojena jako
<filename>/boot</filename>, protože v tomto adresáři se uchovávají
linuxová jádra.
Takovéto nastavení bude fungovat na libovolném počítači, bez ohledu
na to, zda používá nebo nepoužívá LBA, CHS nebo zda podporuje
rozšíření pro přístup k velkým diskům.
</para>
</sect2>
|
