Rozdělením disku se na disku vytvoří několik vzájemně nezávislých oddílů (angl. partition). Každý oddíl je nezávislý na ostatních. Dá se to přirovnat k bytu rozčleněnému zdmi — přidání nábytku do jedné místnosti nemá na ostatní místnosti žádný vliv. Kdykoliv se v této kapitole bude mluvit o disku, měli byste si to přeložit do světa &arch-title; jako DASD nebo VM minidisk. Obdobně počítač znamená LPAR nebo VM guest. Jestliže už na počítači máte nějaký operační systém (Windows 9x, Windows NT/2000/XP/2003/Vista/7, OS/2, MacOS, Solaris, FreeBSD, …) (VM, z/OS, OS/390, …) a chcete na stejný disk ještě umístit &debian;, patrně se nevyhnete přerozdělení disku. &debian; pro sebe potřebuje vlastní diskové oblasti a nemůže být nainstalován na oblasti systému Windows nebo třeba MacOS. Je sice možné sdílet některé oblasti s jinými systémy, ale popis je mimo rozsah tohoto dokumentu. Minimálně budete potřebovat jednu oblast pro kořenový souborový systém. Informace o aktuálním rozdělení disku můžete získat dělicím programem svého stávajícího operačního systému, jako je Správa disků ve Windows nebo fdisk v DOSu, jako je Drive Setup, HD Toolkit nebo MacTools , jako je VM diskmap. Každý dělicí nástroj umožňuje prohlížet oblasti bez jejich modifikace. Obecně změna oddílu, na kterém je souborový systém, znamená ztrátu dat, takže si raději disk před změnami do tabulky diskových oddílů zazálohujte. Podle analogie s bytem a zdmi, z bytu také raději vynesete veškerý nábytek, než budete přestavovat zdi. Přestože některé moderní operační systémy zvládají přesun a změnu velikosti některých oddílů bez zničení obsahu, takže by se dalo vytvořit místo pro &debian; beze ztráty dat, jedná se o inherentně nebezpečnou operaci a proto byste to měli spáchat až po kompletní záloze všech dat. Oblasti typu FAT/FAT32 a NTFS se dají bezeztrátově upravovat například ze Správy disků ve Windows 7, nebo během instalace přímo z &d-i;u (viz ). Pokud startujete instalační systém z pevného disku a potom tento disk rozdělíte, smažete si zaváděcí soubory a musíte doufat, že se instalace povede napoprvé. (Minimálně v tomto případě je dobré mít u sebe nástroje pro oživení počítače, jako jsou zaváděcí diskety nebo CD s původním systémem a podobně.) I když s diskovými oblastmi mohou manipulovat jak &d-i;, tak nástroje ve stávajícím operačním systému, vždy bývá nejlepší, když si své oblasti vytváří vždy ten systém, který je bude používat, protože sám nejlépe ví, co mu chutná. To znamená, že oblasti pro &debian-gnu; byste měli vytvořit v &d-i;. Jestliže budete mít na počítači více operačních systémů, měli byste tyto systémy instalovat před &debian;em. Instalační programy Windows a jiných systémů by mohly zabránit startu &debian;u nebo vás navést k přeformátování některých důležitých oblastí. Tyto problémy můžete úspěšně vyřešit, případně se jim úplně vyhnout, ale nejjistější je instalovat &debian; jako poslední systém. Aby OpenFirmware automaticky zaváděl &debian-gnu;, měly by se oblasti pro &debian; vyskytovat před všemi ostatními oblastmi na disku (obzvláště před zaváděcími oblastmi MacOS). To se zajistí třeba tím, že se před instalací vytvoří prázdná oblast před ostatními zaváděcími oblastmi na disku. (Z malých applových oblastí vyhrazených pro ovladače disků nelze zavádět.) Poté, při instalaci &debian;u, se tato oblast smaže a nahradí se oblastmi pro &arch-parttype;. &nondeb-part-sparc.xml; &nondeb-part-powerpc.xml;